Celý život v kufru – tak šetrně necestuje paní Colchica. S sebou tahá skoro osmdesát velkých i malých kufrů, všechno své jmění. A pak se jí do cesty připletí muž, který absurdně cestuje s minimálně stejně velkým počtem kufrů a v tomto chaosu si skutečně vezme jeden z paní Colchicových kufrů. To je opravdu nehorázné! Koneckonců, každý její kus zavazadla je pečlivě označen jmenovkou a štítkem s obsahem. Na to by chaotický snílek pan Papel nikdy nepřišel. Ten by maximálně připevnil na kufry své ručně vyrobené papírové květiny. Ale paní Colchica se s tím nehodlá dlouho zdržovat. Má spěch, aby konečně někde dorazila! „Jde o cestu, ne o zastávku. Čím rychleji odsud vypadneme, tím lépe,“ říká. Pan Papel o tom přemýšlí úplně jinak; nejen že je přesvědčen, že jednou náhodou narazí na svůj cíl, on vlastně už dál ani nechce, raději by si s temperamentní paní Colchicou vychutnal jídlo u pěkně prostřeného stolu.
„Setkání lze také číst jako moderní parabolu na první okamžiky každé velké lásky: Všechna ta zavazadla, která se během života hromadí, která člověk nese na cestě někam, při hledání někoho. Všechny pochybnosti, zmeškané příležitosti a nespravedlnosti, které rozdáváme a litujeme. A přesto ta magie, která tomu všemu propůjčuje kouzlo,“ napsal Frankfurter Rundschau při příležitosti německé premiéry v roce 2006.
Chci jen něco říct, protože. Potom už budete pryč a pak bude samozřejmě pozdě.