V neděli člověk odkládá svou masku a vychází do přírody. Namaže si chleba, zabalí si dobrou náladu a je sám sebou. Týdnem je vystaven tlakům výkonnosti a touze po ztracené mládí, trpí a je sám sobě a svým blízkým zátěží. Dlouho potlačovaný hněv se nepozorovaně vaří v jeho mezilidských setkáních. Ale o víkendu jsou si všichni lidé rovni, všichni nositelé sportovních bot v lese. Protože les je uznávaným útočištěm a chráněnou oblastí. Ale co když se člověk, daleko od civilizace, náhle stane tvorem a v tváři druhého se pozná jako lovec? Když si příroda razí cestu, setkává se maso s masem, touha po něžnosti se mísí s surovým násilím. Kde je Já ponecháno, tam se projevuje To a vyžaduje vyrovnání za různorodé ponížení každodenního života.
Dobré přiznání lepších lidí je jazykově vytříbený divadelní text bez pevně stanoveného obsazení, bez konkrétních postav. V inscenaci Petera Lorenz vystupují tři ženy. Všechny tři se zdají být spojeny nevyslovitelnou událostí. Postupně se dá tušit, co je spojuje. Byla to vražda? Byly to pachatelky nebo oběti? Možná došlo dokonce k několika incidentům, které jim nedávají klid? Dech beroucí jazykové fragmenty, dialogy a textové plochy vyústí v kolektivní sebeuplatnění: odpověď třech žen na extrémní nedostatky v této společnosti.

Jsou dobří lidé, a jsou lepší lidé, a pak jsou tu ti druzí. Ano, pokud jsi tvorem, nemůžeš s tím nic udělat, nedělej si iluze.